Dění a procesy

„Dění a procesy“ je třetí kniha, která vyšla v nakladatelství Nautilus v edici, pro niž se vžil název „Grafitti“, odvozený od barevných variací obálky. První svazek (de facto sborník) tvořily přednášky na témata kolokvií, která organizoval na stavební fakultě Václav Liška – většina se tak či onak týkala budoucnosti, obálku tvořila koláž z úlomků grafitti, které se loupaly a odpadávaly z kamenů navigace na Kampě. Experiment a příležitost: dva možné aktivní přístupy k budoucímu, které jsou výrazně odlišné, ale přitom by bylo zjednodušující ukázat je jako samozřejmé protiklady. Protikladem obou je přeci pasivita! Je-li někdo ignorant, o budoucí se vůbec nemusí starat, nemusí pro něj být zajímavým tématem!

Druhý sborník přednášek a článků a ukázky realizovaných staveb autora má název Krajina a architektura. Opět tu nejde o protiklady. Krajina je výsledkem péče a obstarávání člověka, zrcadlí to, jak člověk žije, architektura je výsledkem péče zaměřené jinak, je výsledkem lidské snahy organizovat prostorově provázaný prostor zástavby – komplexní společenské infra-struktury.

A vychází i třetí kniha této edice, Dění a procesy.
Opět jde o možné přístupy k tomu, co se „odehrává“, opět by bylo mýlkou, že by snad šlo o protiklady. Jde tu o různost přístupů. Je třeba správně rozumět tomu, co nám ten či onen způsob interpretace světa otevírá, a co naopak zakrývá. Jde o naše rozumění tomu, čeho jsme účastni a jak: v pasivitě i aktivitě. Význam slov „experiment“ a „příležitost“ je v podobném vzájemném vztahu jako význam slov „procesy“ a „dění“. Nejen že nejde o protiklady, nejde ani o pokus nalézt pro významy těchto slov nějakého „společného jmenovatele“, který by umožnil ukázat v odstupu tyto významy jako komplementární. Jsme vůči nim v podobné situaci jako Heisenberg a Bohr, když přemýšleli o vlnově-korpuskulární dualitě hmota-energie. Jde o rozdílné postupy myšlení; jde jen a jen o volbu nástroje myšlení – a následné porozumění.

Naučil jsem se při kritickém čtení ptát na konzistenci textu. Při čtení je třeba se snažit porozumět tomu, jak autor „rozumí světu“. Je to zásadní otázka, protože vždy by mělo jít o to, chápat významy v co nejširším kontextu. Nemohl jsem pochopit, když někdo při čtení mého textu nalezl něco, co považoval za formální vadu v argumentaci, a dokazoval tím, že se o celou věc není třeba zajímat. A za tím schoval strach, obavu, že si nechce nechat „otřást“ svým již hotovým obrazem světa. Od počátku hledal při čtení jen způsob, jak se skrze nějakou záminku se čteným „vypořádat“. Jeho chyba. Co udělal proto, aby porozuměl?
Já se při čtení ptám jinak: Z čeho autor vychází, z čeho čerpá svoji důvěru, že může psát „chytré věci“ o světě? Že se „vyškolil“ na toho, kdo má „produkovat produkty“ v rámci akademického provozu? Že má certifikát na přednášení druhým? Nebo, naopak, uviděl něco, co může být podnětné i pro mne?

Tato kniha je pokusem o co nejkomplexnější pohled na dění a procesy tak, aby pokud možno nebylo zanedbáno nic, co by na dané téma mohlo „vrhat světlo“. Konzistentnost této knihy není vytvořena tak, aby nešel nalézt žádný formální rozpor mezi tvrzeními. Naopak – zcela záměrně jsou zde zaujímána rozdílná východiska a formy, nástroje řeči. Není mým cílem psát o tom, že je to tak a ne jinak; ukazuji, jak lze žít, vnímat a reflektovat tato témata, která se úzce vážou na naše vlastní sebe-porozumění.

Velká část lidí hledá takový obraz světa, ve kterém by vše bylo vnitřně bezrozporné, bylo by prosto konfliktů, takový svět by byl tím, co jde „uzavřít“ a jako systém držet. Lidé hledají bezpečí neproblematického. Postupuji jinak a zcela jinak chápu význam slova konzistentní. Konzistentnost se nevylučuje s vnitřní bohatostí, mnoho-tvárností, variabilitou. Podle mne hledáme jednotu, ale ta v rámci našeho myšlení teprve „vzniká“, roste v našem pohledu, v našem porozumění, v našem pokusu ukázat, sdílet, dozvídat se. Neměli bychom přitom pospíchat, spokojovat se s provizoriem. V případě našich dvojic slov (dění – procesy) to zjevně nejde jinak. Ale právě to nám umožňuje zůstat v bezpečí před velkým svodem, kterému propadla moderní (a v jistém smyslu i postmoderní) doba: před představou, že by šlo svět a to, jak jsme účastni na běhu věcí, pochopit skrze abstraktní schémata jako jeden přehledný a uchopitelný celek, přehledný předmět zájmu.

Postmoderní myšlení sice deklaruje, že umožňuje různost, ale vylučuje, že je možné tematizovat mnohotvárnost jako cosi, co ukazuje (odkazuje) k přesahu, k jednotě. V tom je žárlivé: stojí na absolutním tvrzení, že nic není hodnotné jinak než pozičně. Popírá cokoli, co by překračovalo danou kulturní a společenskou realitu – kromě svého absolutního tvrzení o relativitě čehokoli. Ale na čem toto tvrzení stojí, není vnitřně rozporné? Cožpak se dovedeme obejít bez toho, co vytváří základ našeho myšlení, bez nesporného významu slova „smysl“ a věty „má to smysl“?

Nemyslím si, že by cesta k porozumění sobě a světu mohla vést skrze abstraktní schémata. Jde mi o sledování významového pole slov, ohledávání významového jádra toho kterého slova a zároveň vyjasňování významového rozhraní slov. Jde o porozumění různosti.

Ptáme se, co se to s námi děje; tady nám jazykový cit napoví, že dění je významově nejširší a přiměřené slovo. A obráceně, budeme-li hledat významové jádro slova „funguje“? Jistě půjde o cosi spojeného s funkcemi. To je také slovo s širokým významovým polem, ale můžeme nechat stranou vše, co je spojeno s formalizovaným statusem člověka (funkcionáře v nějaké systemizované instituci) – jde nám o dynamiku toho, co se odehrává, a v tom je našemu zkoumanému „fungování“ bližší funkce, jak jí rozumíme v matematice. Funkce je klíčem k porozumění definovaných vztahů. Funkci měříme, kvantifikujeme, jsme schopni ji replikovat, používat pro standardní řešení dané konstelace věcí. Pokud si ji nadefinujeme, máme ji pak k dispozici jako myšlenkový nástroj. To, co v úzkém slova smyslu funguje, máme pod kontrolou tak jako hodiny: poměr ozubených kol zůstává stále stejný a jde jen o to, jak nastavíme délku kyvadla (nebo délku kroku u pružiny).

Samo sebou, že by bylo bláhové chtít, aby se lidé v normálním hovoru drželi významového jádra slov, konec konců někdy je na řeči nejdůležitější právě napětí, které vzniká použitím slov na hranici jejich významového pole! Ale co nelze v používání slov omluvit, je ignorance, nezájem o významové pole slova. Z takové ignorance vznikají balastní věty bez obsahu, bez významu, resp. významový chaos.

Tato kniha je o dvojici slov a správné dvojice slov nás vedou do dobrodružství: kdysi jsem napsal knížečku o dobrém a správném, pak o přínosném a užitečném. Jde tedy v jistém smyslu o postup, který využívá komparaci – ale ne zas tak jednoduše, že by šlo jen zaměnit dvě východiska, podívat se z jednoho břehu na druhý, pak přejít most a podívat se „opačně“. Mezi slovy netečou řeky.
Dění a procesy. Dvojice slov. V této knize opět nabízím dobrodružství blízkosti významů, bohatství v přístupu ke světu jako k tomu, čeho jsme účastni. Jde o výzvu, otevřenou možnost. Nic více a nic méně.

V této knize využívám nejrůznějších typů textů: hravá férie, systematický výklad, dopis, články do různého typu časopisů, vyprávění. Chci ukázat dění a procesy v různých polohách života, ukázat, jak se na dění podílet, jak se k němu stavět. A jak jde mluvit o tom, co se odehrává, co se děje, a proč máme obtíže se slovy „fungování“ a „procesy“ a proč se vždy dříve nebo později vracíme k tomu, co znamená, že se něco „děje“. Myšlení nabízí množství tvarů a forem, je radost je využívat mimo jiné i proto, že svět a dění nám nabízí nepřeberné bohatství všeho, co můžeme vnímat, na čem se můžeme podílet, co můžeme sdílet.